I když Lucie svůj příběh tisíců kousků ve skříni vyprávěla už skoro všude — od DVTV po Blesk, na přednáškách, workshopech i podcastech — nikdy ho nevyprávěla tak, jako když se ptá Kristýna, spolu Swap Prague vytvořily a rády se spolu baví o tématech změny.
Když Lucie poprvé spočítala svůj šatník, vyšlo jí číslo, kterému sama dlouho nevěřila: 3000, nový kousek pro ni byl nová energie a její šatník divoká jízda stylů, na kterou vás Lucie s Kristýnou právě zve:
Luci, kolik jsi měla nejvíc oblečení v šatníku?
Asi tři tisíce kusů.
A kolik ti tehdy bylo?
Něco mezi dvaadvaceti a šestadvaceti.
Co jsi v té době dělala?
Pracovala jsem jako obchodní manažerka ve firmě, která vyráběla plastové obaly.
Kde jsi nakupovala?
Všude. Ve fast fashion, ve výprodejích, v sekáčích. Brala jsem všechno, co se mi líbilo.
A kde jsi to všechno měla?
Úplně všude. V poličkách, skříních, pod postelí, v úložných prostorech. Když jsem bydlela na Žižkově, měla jsem nahoře obrovský schovaný prostor a tam toho bylo nejvíc. Ale ono to není zas tak moc 3000..
Jak to myslíš, že tři tisíce kusů není moc?
Myslím, že lidi, kteří netřídí a mají velké skříně nebo půdu, se klidně mohou blížit i dvěma tisícům kusů a ani o tom neví. Tehdy jsem počítala úplně všechno – oblečení, boty, doplňky, i ponožky.
A jak ses v té době cítila?
Příšerně. Paradoxně jsem měla pocit, že nemám co na sebe, že nemám peníze ani dostatek „těch správných“ věcí. Když se dnes podívám na fotky, moc si to neslušelo, i když jsem se to snažila poskládat. Stálo mě to hrozně energie.
Pamatuješ si nějaký příznačný moment, který ti z toho utkvěl?
Seděla jsem u kamarádky Petry a říkala jí, že jsem si koupila nové oblečení, ale připadá mi, že k tomu potřebuju dalších deset věcí. A ona řekla: „Čím víc toho máš, tím víc toho chceš.“ Tehdy jsem nechápala proč, ale dnes už vím, že jsem do šatníku přidala nový styl a nic k němu nepasovalo. Proto jsem pořád cítila, že mi něco chybí.
A jak dlouho ses třeba chystala ven?
Dlouho. Neměla jsem děti, takže jsem se převlékala klidně i v autě. Bylo to moje „zabavení se“. Pořád jsem něco zkoušela, kombinovala, ale vlastně jsem vůbec nevěděla, co doma mám a v jakém je to stavu.
Nakupovala jsi i v sekáčích?
Jo, odmala. Nikdy jsem neměla vůči sekáčům žádný blok. Jsem ze severních Čech, tam je to běžné. V Chomutově jsem do sekáčů chodila pořád. Teď už tam pár let nejsem, ale dřív to tam bývalo super.
A kromě sekáčů?
Hodně výprodejů. Koukala jsem hlavně na slevy. Jezdila jsem do Štěrbohol. Značky mě ale vůbec nebraly. Nešlo mi o kvalitu nebo prestiž. Fascinovalo mě množství. Chtěla jsem toho mít hodně – a levně.
Takže šlo spíš o pocit než o věci samotné?
Jo. Byl to takový impuls. Nový kousek = nová energie. A já jsem tehdy vůbec netvořila, nevyjadřovala kreativitu jinak, takže jsem to dělala přes oblečení. Převlékání byl můj způsob, jak se nějak vyjádřit. Nosila jsem velké svetry, pánské věci, vrstvy a všechno jsem to skládala dohromady úplně intuitivně.
Máš z té doby ještě něco?
Jeden jediný kus – šaty z Terranovy, které jsem dostala k patnáctinám. Ty mám doteď. Ale jinak nic. Většinu věcí z té doby jsem dávno pryč. Upřímně ani nemám moc oblečení staršího než deset let.
Kolik toho máš v šatníku dneska?
Asi tak 130–150 kusů. To není málo, ale ani to není extrém. Do dvou set se vejdu určitě. A kdybych počítala ponožky, tak jsem přes. Ale já mám módu ráda a baví mě hrát si s kombinacemi. To je podle mě hlavní rozdíl mezi člověkem, který má „praktický“ šatník a člověkem, pro kterého je oblékání forma sebevyjádření.
